VELKÝ ROZHOVOR O POHYBU A SMART BODY

17. 4. 2024

Veronika Tőkőly, skvělá tanečnice a má kolegyně ze 420PEOPLE, kromě toho že je profesionální tanečnicí, matkou a všeobecně aktivním člověkem, studuje vysokou školu. V rámci své závěrečné práce (studuje pedagogiku současného tance na HAMU) se rozhodla zeptat se mě na pár otázek kolem tréninku a funkčního pohybu. Rozhovor zde s jejím svolením uveřejňuji. Donutil mě formulovat některé principy SMART BODY zase o něco detailněji a může tak sloužit jako teoretický doplněk praxe, jíž se věnuji. Mohl by zajímat jak pravidelné účastníky kurzů, tak ty, kteří něco podobného stále ještě hledají.

Veronika Tököly: Čo pre teba znamená pojem funkčný tréning?

Filip Staněk: Abych to upřesnil, budu zde mluvit jen o tréninku současného tance v mém vlastním pojetí, které ztělesňuje metoda SMART BODY. Funkční trénink je jinak spíš pojem používaný ve fitness. Trénink je pro mě obecně prostor, kde mohu testovat hypotézy a principy. Obstojí-li, jsou pro mě funkční vzhledem ke svému cíli: pohybovat se, tančit tak, aby mi pohyb přinášel pocit svobody a radost. Cílem takového tréninku je udržovat svůj psychofyzický aparát v kondici. Snaha testovat a případně rozvíjet taneční schopnosti se tedy váže k taneční praxi. Slovo funkčnost pro mě souvisí s dvěma směry, které každé ze své strany trénink formují. Z jedné strany je to princip úspornosti: funkční pohyb je efektivní, zbavený všeho zbytečného. A z druhé strany odhlédnutí od estetična jako dominantní hodnoty tréninku: forma pohybu je spíš důsledkem než cílem, elegantní řešení je otázkou správné koordinace. Je to pro mě jako s jazykem, věříte-li, že lze mluvit srozumitelně, plynule, v souladu se záměrem a bez afektu, zároveň gramaticky správně, pak lze podle mého uplatnit tyto parametry i na tanec. A když ovládám jazyk, mohu se věnovat poezii.

VT: Z čoho trénink pozostáva?

FS: Taneční trénink je určitě možné pojmout více způsoby. Je také nutno rozlišit jednotku tréninku a dlouhodobý program. V mém případě sestává trénink z několika částí: z naladění psychosomatického celku, které zahrnuje zahřátí svalů, synoviální přípravu kloubů, mentální usebrání, pak z technické části, při níž se většinou začíná na podlaze a až poté se přechází do stoje, z rytmických a koordinačních cvičení, a praktické taneční fráze. Na závěr zařazuji zklidnění nebo jinou formální tečku. Dlouhodobý program pak střídá různá zaměření a snaží se obsáhnout všechny aspekty tance v cyklickém rozvržení: témata se mohou střídat, prolínat, mohou se zaobírat třeba muzikalitou, kvalitou pohybu, dynamikou, práci s fyzikálními zákony, apod.

VT: Aká je štruktúra tréninku?

FS: Opět budu mluvit o struktuře svých tréninků. Tu jsem naznačil už v předchozí odpovědi. Je možné rozlišit mezi několika formáty, vedu jak jednorázové tréninky, tak dlouhodobé kurzy a intenzivní workshopy. Každý formát má jinou strukturu. Běžný trénink se většinou skládá z naladění, floorwork techniky, cvičení na rytmus a koordinaci (často skoky), praktické taneční fráze a zklidnění v závěru. Trvá zhruba hodinu a půl nebo dvě hodiny. Intenzivní workshop vedu nejčastěji v šestihodinovém formátu, kdy první tři hodiny zhruba odpovídají struktuře běžného tréninku, s tím, že je na všechno více času a je možno jít víc do hloubky, druhá část se pak často věnuje partnerské a skupinové interakci, improvizaci, hře, nebo cvičením na muzikalitu.

VT: Aký by mal byť tréner (vlastnosti, prístup, apod.)?

FS: V souvislosti s tancem bych sám nepoužil slova trenér, protože jeho výuku pojímám jako jazykový kurz. Sám se snažím být především časově i komunikačně srozumitelný a přesný, trénink musí mít jasný a přehledný rámec. Uvnitř tohoto rámce pak vnímám jako svou hlavní práci vytváření prostoru, v němž je možno se učit, zkoušet a rozvíjet. Žádný problém není otázkou talentu nebo dispozic, vše se dá přesně vysvětlit, z každé záležitosti učinit řešitelnou záležitost, kterou by učitel měl být schopen analyzovat a strukturovat. Každý pohyb by měl umět stupňovitě škálovat od jednodušších po složitější a komplexnější. Co se týče technických aspektů, dobrý taneční pedagog by měl být podle mě schopen jasně formulovat zadání a správně zhodnotit odezvu u tanečníků, čemuž uzpůsobí další postup. Studenti by neměli být příliš zahlcení ani frustrovaní, zároveň je třeba jim nedopřát obrazně řečeno oddechu a neustále je z různých úhlů stimulovat. Moje pedagogická metoda je anarchistická: autoritou nejsem já, ale "pravda". Já jen nabízím hypotézy k testování, a pokud fungují i ostatním, jsou platné. Zda tomu tak ale je, si musí každý vyzkoušet sám. Osobně mám také rád, když pedagog mluví nahlas a vše, co nabízí, umí (ideálně s humorem) obhájit i demonstrovat. Jako hlavní náplň pedagogické práce tedy považuji vytvořit atmosféru, v níž se lidé nebojí zkoušet a učit, testovat sami sebe na úkolech, které se snažím volit tak, aby nebyly ani příliš jednoduché a jednoznačné, ani nepříjemné či složité. Líbí se mi představa, že se lidé neučí, ale jen rozpomínají na nějakou pravdu, která už zde je (jak věřil Platon, viz. jeho teorie anamnesis). Upřednostňuji spíš mód hry než soutěže a myslím, že konečným cílem mým i mých studentů by mělo být hledat takový způsob tance, který přináší radost.

VT: Aké nastavenie, prístup by mal mať študent, cvičiaci?

FS: Základním požadavkem je podle mě odhodlání se učit. Člověk musí vědět, proč tam je. Kdo se nechce učit a odmítá se do předmětu výuky plně vložit, toho nelze ničemu naučit. To samozřejmě obnáší snahu, nesnáze, nepohodlí, časovou, energetickou i finanční investici. Vhodné je takové nastavení, kdy je student ochoten převzít za svůj trénink i vývoj zodpovědnost, nepřenáší ji na učitele ani nikoho jiného, nevymlouvá se na talent, čas či dispozice. V rámci přístupu bych důrazně doporučil dochvilnost, pravidelnost a absolutní a nekompromisní plnou soustředěnost, s čímž souvisí izolace od telefonů či chytrých hodinek po dobu výuky; také vnímavost a otevřenost. Student by neměl nic slepě přijímat, třebaže by jej přesvědčovala sebevýznamnější autorita, měl by vyhledávat kvalitní zdroje a naučit se s nimi kreativně a v souladu se svými možnosti pracovat. A co je nejdůležitější, za celý proces převzít naprostou odpovědnost.

VT: Pojem funkčný pohyb sa mi spája s efektivitou, udržateľnosťou tela. Vnímaš to tak aj ty?

FS: Určitě. Jen slovo "udržitelnost" mi zní v souvislosti s tělem podezřele. Myslím, že tělo není stroj, nástroj, ani produkt. Spíš bych mluvil o kondici, životnosti, nebo o dobrém stárnutí. Myslím, že je dobré přijmout, že se pohybem tělo, klouby i orgány prostě opotřebovávají a nelze je při sebelepším tréninku od tohoto úpadku nijak "udržet". Ale dobrý trénink může samozřejmě ke zdraví přispět, jen je třeba o své fyzické schránce uvažovat jako o něčem, co zkrátka používáme. Boj o udržitelnost je iluze. Ale mluvíš-li o snížení rizik zranění a bolesti, udržení těla co nejdéle v dobrém stavu, je efektivita pohybu podle mě nejlepším prostředkem. Souvisí s koordinací a rovnoměrným zatížením celého těla. V mém pojetí je každý pohyb celotělový, nikdy není izolovaný od zbytku. Při dopadu například používám všechny klouby, které jej mohou absorbovat, čímž se stres rovnoměrně rozprostře a žádný kloub nenese plnou váhu. Princip úspornosti spočívá v tom, že nedělám žádné nadbytečné pohyby a nedržím v těle žádné přebytečné napětí, které není při daném pohybu potřeba. Umím pohyb ovládat v synergii s fyzikálními zákony, které jej usnadní. Takový pohyb je pak elegantní, fyziologický a subjektivně příjemný. A tyto jeho atributy umožní tanečníkovi pochopitelně delší výdrž, protože šetří klouby, energii, ale zároveň tanečníka udržují v dobré psychické kondici a motivaci, což je z celkového pohledu nakonec nejdůležitější.

VT: Pracuješ vedome s excentrickou kontrakciou? Ak áno, akým sposobom?

FS: Každý pohyb je v mém přístupu naváděn představou nebo je reakcí na podnět. Pokyny jako "teď proveď kontrakci do břicha" jsou pro mě nefunkční a umělé. Využívám techniky flying low, jejíž základní princip spočívá ve střídání stahování se do středu a rozesílání energie ze středu do periferií ven. Lidé se často ptají, jestli mají zatnout břicho nebo který sval se na čem podílí, ale to není podle mě důležité a nadto to vede jinam. Pracuji vždy s mentální preformací pohybu, s pohybovou intuicí, nebo s představou. Každý sval se samozřejmě při pohybu vždy kontrahuje atd., ale takto s tím nepracuji.

VT: Dostávajú sa do tréninku poznatky z vývojovej kineziológie? Akým spôsobom sa to deje v praxi?

FS: Do fitness tréninku určitě. V tanci je vývojová kineziologie podle mě limitující, protože pracuje s pozicemi vývoje dítěte, což jsou často pozice statické, kterým se důsledně vyhýbám. Používám ale třeba opoziční lokomoci, kdy proti jedné končetině je kladena protilehlá, která s vývojovou kineziologií souvisí. Vývojová kineziologie jako taková je podle mě vhodná spíš jako rehabilitační technika (pokud zrovna nepřipravujte představení o miminech).

VT: Pracuješ v rámci tréniku s OPT (obrátenými polohami tela)? Ako?

FS: V rámci své metody obrácené polohy těla samozřejmě používám. Pevným referenčním bodem je pro mě ale jen podlaha, vůči níž se tělo pohybuje v rozmanitých pozicích. Zajímá mě ovšem spíš přenášení váhy na ruce než stabilní stojky a výdrže. Pozice hlavou dolů pro mě tedy jsou nedílnou součástí současného tance a mám je rád. Ruka může sloužit podobně jako chodidlo, může být tělu funkční oporou.

VT: Kladieš doraz vrámci tréningu aj na mentálnu aktivitu (svoju ištudentovu) a vedomú prácu? Zohľadnuješ pri tréningu aj emócie, prípadne s nimi vedome pracuješ?

FS: Zásadně. Tělo je pro mě od mysli neoddělitelné a pohyb je v mém přístupu vždy manifestací vnitřního stavu. Soulad mysli a těla, které pro mě dohromady tvoří jeden celek, je základním pilířem mé metody. Každý mentální vjem se podle mě propisuje do těla (když se bojím, stáhnu se) a každá tělesná záležitost má při dostatečném vnímání svůj mentální ekvivalent. S tímto předpokladem nejen pracuji, ale celý můj taneční koncept na něm stojí. Vnímám-li například hudbu, mé vědomí je hudbou pohlceno, až se jí stane, důsledkem předchozího předpokladu pak je, že pohyb se stane adekvátním odrazem hudby, projevem vědomí, které je samo o sobě prázdné. Tato korelace funguje vždy a úkolem tanečníka je učit se ji reflektovat, neblokovat ji, nebránit vědomí, které obtěžují další dotěrné vjemy jako stud, únava, hodnocení vlastního obrazu v zrcadle apod., aby vnímalo hudbu nebo kýžený podnět. Nástrojem k tomu je pozornost a tu máme ve své moci: je vždy na nás, kam ji obrátíme. Emoce jsou jistě neodmyslitelnou součástí tanečního tréninku a tance. Přicházejí přirozeně s hudbou, s tělesnými prožitky. Nepracuji ale s emocemi ve smyslu, že když je někdo ze studentů smutný, tak to může vyjádřit tancem, nebo že bych zadal úkol "tančete plní lásky". V tomto smyslu jsem přesvědčen, že by měl trénink naopak sloužit k tomu, aby se studenti učili své emoce ukáznit, odstoupit od nich a nenechat se jimi vláčet, měli by se soustředit na trénink. Ale přeložíme-li slovo emoce jako pocit, pak může pocitem přece být i čistě fyzický vjem, např. pocit "vyhoď do vzduchu hrst písku". A takový pocit si můžeme evokovat a použít jej ideomotoricky v pohybu. 

VT: Ako sa staviaš k cestám - počúvať svoje telo vs byť odolný a vychádzať z komfortnej zóny?

FS: Poslouchat svoje tělo je pro mě cesta, jak se zároveň učit o své mysli a naopak pozorné zkoumání duševních stavů cestou, jak poslouchat své tělo. Nemyslím si, že je to v rozporu s odolností. Naopak. Spojení "vyjít z komfortní zóny" nikdy nepoužívám, protože je to podle mě klišé, které k ničemu neodkazuje a používají jej často lidé, kteří jsou posedlí svým duševním pohodlím. Z komfortní zóny osobně vycházím vždy v momentě, když ráno vylezu z postele. Je třeba se smířit s tím, že tanec je náročná fyzická aktivita, že se s ním váže nepohodlí a bolest. Míra obojího je relativní a každý ji vnímá nejspíš jinak. Každý se s nimi také musí popasovat po svém. Tanec, jak jej mám rád, je fyzicky náročný a technický, čemuž odpovídá intenzita tréninku a často i nepohodlí a bolesti. Čím je však člověk trénovanější, tím je pochopitelně odolnější a zkušenější, a tím pádem se snadněji vyhýbá zbytečným zraněním i bolesti a emoční přecitlivělosti. Proto se domnívám, že dobrý trénink zahrnuje jak poslouchání svého těla skrze mysl a mysli skrze tělo, tak postupné zvyšování tělesné i psychické odolnosti. Síla a citlivost se nevylučují, v mém pohledu se naopak podmiňují.

VT: Vnímaš, že je dôležité hýbať sa vrámci tréningu, ale aj všeobecne vo všetkých priestorových úrovniach? Ak áno zdovodni prosím.

FS: Myslím, že je důležité trénovat a hýbat se tak, aby to sloužilo mému záměru. Je-li mi šedesát let a toužím tančit, zřejmě není rozumné moc vysoko skákat. Co se týče ale prostoru, je podle mě žádoucí nevnímat prostor staticky. Kategorie jako pravá-levá, nahoře-dole jsou konstrukty, které nám sice pomáhají se orientovat, ale v tanci mohou být velmi limitující. Jak jsem uvedl, jediným statickým referenčním bodem je pro mě podlaha, vše ostatní je v pohybu a proměnlivé, tedy i prostor. Prostor vnímám jako prostředí, v němž se mohou pohybovat další těla a objekty, a který už jen proto, že se v něm pohybuji já, nikdy není statický. Každý pohyb uvnitř prostoru si představuji jako malování kaligrafie jedním tahem, které neustále mění vztahy všech objektů v prostoru. A protože je navíc pohyb důsledkem mé duševní aktivity, není omezen na mé tělesné hranice: švih ruky může pokračovat za hranice tanečního sálu, spirála, jíž se vrtám do podlahy, končí až v zemském jádře. Každý pohyb je v mém pojetí myšlen jako komplexní, mnohosměrný a mnohorozměrný zkušenostní fenomén, který je fyzicky limitován jen okolními pevnými objekty, do nichž nechci narazit.Protože mě zajímá pohyb, s čímž souvisí otázka po podstatě pohybu, není v mém tréninku zájem o statické a klidové stavy, pozice, vůči nimž by se mohly prostorové úrovně definovat. Jelikož jsme při tréninku na určité úrovni neustále v pohybu, mění se pojmy jako nahoře, dole, vlevo, vpravo neustále, prostor tančí s námi a není nikdy nehybný a stabilní. Pokud je, je klid a zastavení jen výkonem naší mysli, zastavením, které žádným skutečným zastavením není, jako nadechnutí mezi slovy, kontrastním prvkem k tomu, co je na pohybu nejvíce fascinující a co tvoří jeho podstatu: neustálá změna a plynutí, nemožnost jej zachytit nebo zastavit. Proto nelze pohyb nikdy měřit, ale jen zakoušet. Proto je tanec doménou kvality a nikoli kvantity, kteréžto rozlišení poslouží i k odlišení vhodné formy tréninku od nevhodné.

---

Veronika Tököly

Narodila se v roce 1992 v Čadce na Slovensku. Vystudovala Konzervatoř J. L. Belly v Bánské Bystrici. Následně pokračovala ve studiu tance na Anton Bruckner Privatuniversität v rakouském Linci – obor interpretace v současném tanci a pedagogika tance. Bakalářské studium dokončila v roce 2016.Od roku 2013 byla členkou taneční skupiny SILK Fluegge v Linci. Hlavní choreografkou a ředitelkou je Silke Grabinger (AT), která propojuje současný tanec s hip-hopovými styly, break-dance a pohybovým divadlem.Veronika dále pracovala s choreografy na domácí i zahraniční půdě, jako jsou například Tomáš Nepšinský (SK), Radoslav Piovarči (SK), Anton Lachký (SK), Lukáš Homola (SK), Dolma Jover Agullo (ES), Rose Breuss (AT), Johannes Randolf (AT) či Jana Burkiewiczová (CZ).Úspěšně absolvovala čtyřměsíční stáž ve španělské skupině Otra danza pod vedením ředitelky a choreografky Asun Noales (ES). Od prosince 2017 je členkou pražské taneční skupiny 420PEOPLE pod vedením ředitele a choreografa Václava Kuneše (CZ). Už od roku 2012 se aktivně věnuje také pedagogické činnosti a od roku 2017 se zajímá o trénování fitness.V roce 2020 se stala matkou a už po roce se vrátila k účinkování v představeních The Watcher, Panthera (420PEOPLE), Ostrov (Burki) a Pokrm (tri4, o. s.).V září 2021 se rozhodla pokračovat v magisterském studiu oboru pedagogika moderního tance.

Filip Staněk 

Vystudoval tanec, herectví a loutkoherectví na Janáčkově konzervatoři v Ostravě. Pět let působil v ostravském baletu Národního divadla moravskoslezského.Věnuje se taneční pedagogické práci a vlastnímu tanečnímu konceptu SMART BODY. V současné době žije v Praze, je členem tanečního souboru 420PEOPLE, trenérem ve 3D Fitness Gym a tanečním pedagogem. Studuje filosofii na Filosofické fakultě Karlovy univerzity v Praze. Vydal knihu Křehká struna.